Pro
Stanislav Havlíček, prezident České lékárnické komory

Regulace lékárenství byla opakovaně obhájena před Evropským soudním dvorem (ESD), který právní řečí popsal normy fungování lékárenství v západních zemích EU, kde se v naprosté většině států považuje za normální, že:

Takto fungující lékárenství se těší vysoké důvěře a spokojenosti občanů.

Zatímco západoevropské státy pomocí regulačních nástrojů korigují nárůst nákladů veřejných zdravotních financí, v některých přistoupivších zemích (např. v ČR) byly lékárny vrženy do zcela neregulovaného prostředí, kde měl „trh vyřešit vše“. Že nevyřešil, je zcela evidentní.

Z rozhodnutí ESD plyne, že lék je zboží zvláštní povahy. Stát se rozhodl cenu léčiv regulovat zejména proto, že užívání léků NENÍ autonomním rozhodnutím člověka (pacienta, zákazníka), jak se mylně domnívá Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Že pacient užívá léky na předpis, je důsledkem práce lékaře, který pacientovi předepsal lék na léčbu nemoci. Pacient poté oprávněně očekává, že mu jako plátci zdravotního pojištění budou v jakékoliv lékárně vydána léčiva za stejných podmínek a se stejným doplatkem. V průzkumech veřejného mínění to občané opakovaně potvrzují více než 80procentní většinou.

Stát reguluje cenu a úhradu také v zájmu ochrany svých občanů - pacientů. Měl by transparentním a spravedlivým způsobem zhodnotit terapeutickou hodnotu každého léčiva a stanovit mu cenu (doplatek pacienta) a úhradu ze zdravotního pojištění tak, aby lékárny nebyly nuceny výsledek této činnosti dále cenově „vylepšovat“. Jakékoliv „vylepšení“ ceny léčiva totiž podrývá snahu regulačních autorit o řízené vynakládání veřejných financí a boří snahu státu sdělit občanům, že finanční prostředky vynakládané na terapii nejsou neomezené.

ÚOHS nejenže nedokázal zabránit nedovolené veřejné podpoře ze strany krajských úřadů při vracení regulačních poplatků, ale nejeví ochotu reflektovat doporučení Evropské komise a rozsudky ESD. Svým důrazem na tržní mechanismy ve zcela netržním prostředí zboží zvláštní povahy naopak trvale přispívá k deficitu veřejných financí ve zdravotnictví. ÚOHS se drží tvrzení, že lékárny jsou subjektem hospodářské soutěže a soutěží o svého „zákazníka“ poskytováním slev a bonusů při výdeji léků na předpis, aby nalákaly co nejvíce „zákazníků“ a vydělaly co nejvíce. To ovšem není smyslem, cílem a úkolem lékárenství.

Od lékárníka se očekává garance, že léčiva byla před podáním pacientovi správně uchovávána, mají dohledatelný původ a nejsou padělaná. Kromě vysvětlení nutných pravidel pro správné a bezpečné užívání léčiv je úkolem lékárníka také posilovat motivaci a ochotu k léčbě u chronických pacientů. Měl by být také prvním zdravotnickým profesionálem, se kterým bude pacient kontaktován v oblasti podpory zdraví a prevenci onemocnění, popřípadě samoléčby „banálních“ onemocnění. Takové lékárenství dokáže velmi významně spořit veřejné finance.

Současné legislativní návrhy jsou jen malým krůčkem k normálnímu lékárenství západní Evropy. Bylo by naivní se domnívat, že se investiční skupiny provozující lékárenské řetězce s takovou úpravou smíří bez boje. A bylo by příliš neskromné očekávat, že to pochopí úředníci ÚOHS. Tím spíš, že skutečných problémů v mnoha sektorech naší ekonomiky mají k řešení víc než dost.

Proti
Luboš KORBELÁŘ, Obchodní ředitel lékárenského řetězce Dr. Max

Základními oblastmi, kde existuje regulace, případně je zvažováno nastavení regulací, jsou: regulace prodejních cen, regulace počtu a rozmístění lékáren a regulace marketingu a reklamy v lékárenství.

Co se týká regulace ceny, pak se dá rozdělit na dvě základní oblasti. Jednak regulace maximální ceny, která je určitě žádoucí a přináší pacientům jistotu u přípravků, kde je nutná garance nulového doplatku. Dlouhodobě je zvažována rovněž regulace prodejní ceny formou pevných prodejních cen. Pevné prodejní ceny by podle jejich obhájců přinesly ve všech lékárnách pro všechny pacienty stejnou prodejní cenu, nikdy však pacientům nikdo neříká, zda by výsledné ceny byly vyšší či nižší než dnes. Dá se očekávat, že regulace pevnou cenou by znamenala zvýšení konečných cen pro pacienty, neboť při stávajícím systému, kdy je regulována pouze maximální možná přirážka, je průměrná marže významně nižší než povolená přirážka.

Regulace počtu a rozmístění lékáren může pak stejně jako regulace cen přinést pacientům výhody i omezení. Pokud by byla omezena možnost otevírat nové lékárny, tak jak je některými zákonodárci navrhováno, a bude-li stanoven limit, jak daleko od již existující lékárny je možné otevřít další, dojde tím k významnému omezení konkurence, které povede k omezení aktivity již zavedených lékáren. To určitě nebude ku prospěchu pacientů. Ideálním řešením by pak asi bylo zavedení podobného omezení, jaké je např. ve Francii, kde je sice definován limit vzdálenosti mezi lékárnami, ale pokud splní nově otevíraná lékárna přísné limity na otevírací dobu, není na limit vzdálenosti brán zřetel.

Regulace reklamy má pak v lékárenství své místo u propagace léků na předpis, kdy tato pravidla omezují spotřebu léčiv hrazených ze zdravotního pojištění, a systém neplýtvá zbytečně prostředky na tyto léky. Na druhou stranu v zemích, kde je i tato forma reklamy povolena, jsou pacienti lépe vzděláváni o možnostech léčby a v mnohých případech tato reklama působí na posílení prevence.

Součástí regulace reklamy je snaha omezit poskytování různých bonusů a slev, kdy snaha omezit tyto aktivity je rovněž určena k omezení konkurence na trhu. Omezení konkurence logicky vede ke zhoršení nabídky. Dnešní systém, který tyto bonusy povoluje, dává pacientům možnost vybírat si lékárnu podle dalších parametrů, což je určitě vhodné zachovat i nadále. Podle odpůrců této formy podpory prodeje bonusy zvyšují spotřebu léčiv hrazených ze zdravotního pojištění, fakta však jednoznačně hovoří o tom, že zákaz poskytování těchto bonusů nikdy k omezení spotřeby nevedl. Naopak na Slovensku, kde k podobnému zákazu přistoupili v roce 2009, došlo hned v následujícím roce k nejvyššímu nárůstu spotřeby léčiv ze všech středoevropských zemí.

Regulace je vhodná, pokud z ní má prospěch pacient či klient. V lékárenství je to pouze stanovení maximální prodejní ceny, všechny ostatní snahy regulovat jdou proti pacientům.

Zdroj: Literární noviny, 18.8.2011,  str. 6,  Domov